Výlet

Asi to všichni znáte, je víkend a protože máte rodinu je třeba jet na výlet. Výlety jsou tu od toho, aby utužovali vztahy mezi členy rodiny. Jde o společně strávené chvilky, které jsou velmi důležité hlavně pro děti. Navíc, takový výlet  může být i poučný, děti se naučí něco o historii a zeměpisu atd...

Přesto, že to všechno vím, moc se mi na výlet nechtělo. V naší malé rodině jsem jediná knihomolka. Můj partner ani moje dcera nesdílí mojí potřebu sedět doma, uvařit si nějakou dobrůtku a číst si. Kdyby to šlo, nedělala bych nic jiného, jen bych si četla. Moje dcera chce být taky knihomolka, ale nemá tu správnou výdrž. Začne číst, ale za chvilku už by šla ven.

Takže, byl víkend, rodinná rada rozhodla, že se pojede na výlet. Znáte to, všechno nachystat, nezapomenout vzít nějakou svačinu, pití, správné boty a protože jsme brali i psa, tak obojek, vodítko...

Partner s dcerou rozhodli, že se pojede na Týřov. Je to taková zřícenina u Berounky. Bylo krásně, všechno jsme postupně naskládali do auta a jelo se.




Pes byl po celou cestu nervozní. Snažil se přes okno chytit projíždějící auta a motorky. Dcera se rozhodla oblažit nás zpěvem. Umí zpívat moc hezky, když chce, nevím proč, ale když jedeme v autě různě se pitvoří a zní to fakt hrozně. Většinou, když máme někam jet, koupím zásobu lízátek, a když mi její zpěv už přijde vážně hrozný, jedno jí nabídnu. Jako na potvoru jsem tentokrát lízátka zapomněla doma.
Přítel byl naštvaný na psa, že štěká a slintá mu do auta, prostě idyla.

Nicméně jsme do cíle dojeli bez nehody. Píšu do cíle, ale pokud se chcete dostat na Týřov, musíte 2 km pěšky. Není to žádná velká dálka, ale je to celkem do kopce. Přesto, že jsem věděla, že nebude čas, jsem si s sebou táhla čtečku (co kdyby). Chtěla jsem si schovat do kabelky ještě knihu, ale na tu mi přítel přišel a nechal ji doma. Nemá pro mě absolutně pochopení, nebo se možná bál, že by ji pak musel nést on.

Bylo opravdu krásně, jednu chvíli jsem dokonce zapomněla na tu rozečtenou knihu.




Protože jsme s sebou měli dítě a ještě psa, chtělo to na nás trochu trpělivosti. Pes byl každou chvilku v Berounce, a dcera tam chtěla taky. Naštěstí si vzala pérka (jo, jsou to boty na ježdění na koních, ale moje dcera je nosí ráda i jen tak ven), takže se i ona mohla prohánět v nízké vodě.

Zdárně jsme došli na vrchol a prolezli celou zříceninu, podařilo se nám nikam nespadnout, nic jsme si nezlomili, nic jsme dokonce ani neroztrhli. To že jsme byli všichni špinavý byla jen malá daň.


Teď jen doufám, že mám na chvilku splněno a budu si moci v klidu číst.

2 komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak si žiju - narozeniny

Oldřich z Chlumu román a skutečnost

Kluk na větvi