Vzpomínky mě stále tíží


Autor: Jaroslava Skleničková
Nakladatelství VEGA-L
Počet stran: 100

Téma druhé světové války je pořád pro mnoho z nás aktuální. Čteme o hrůzách, které nás děsí. Přesto je dobré o nich číst a poučit se z nich.

 V červnu 1942 jí bylo šestnáct let. Pokud by se narodila jako chlapec, nacisté by ji společně s muži zavraždili u Horákova statku. Kdyby na svět přišla o pouhé tři měsíce později a pro okupanty by byla ještě dítětem, byla by jako jiné lidické děti usmrcena plynem.

Desátý červen roku 1942 a zkušenosti z koncentračního tábora Ravensbrück její život poznamenaly trvale. Vzpomínky na něj se prostě jen tak vymazat nedají.


V knize Vzpomínky mě stále tíží je lidická tragédie vykreslena v nových, zcela nečekaných souvislostech, nutících k úvahám, vedoucích k možná pro někoho nečekaným závěrům. Kniha je cenná autentickým pohledem ženy, která proti své vůli musela projít kalvárií, o níž dokáže psát věcně, bez sebelítosti, ba vtipně. Její výpověď je strhující a hluboce lidská. 


Lidice mám před sebou stále jako živé. Vybavují se mi detaily jednotlivých domů, cesty, obchody a jejich obyvatelé.
Vidím zimu s odklízením sněhu. Sejde se celá vesnice a vždy vtipkující tatínek u toho nesmí nikdy chybět.

Autorka nám představí Lidice, jako běžnou vesnici. S každodenním životem jejich obyvatel. Zažijeme osudný den, kdy oddělí ženy od mužů i dětí. Ženy netuší co se s jejich blízkými stalo. Autorka popisuje peripetie života v koncetračním táboře. Vztahy mezi ženami, které byli poznamenány zažitými útrapami. Kniha zahrnuje i popis poválečného života, dobu návratů a setkání.



Nad stíny lampy hoří, 
siréna do práce volá a sténá, 
stíny v pětistupý šik se tvoří,
nastupuje vězňů noční směna.

Je zima a vítr výsměšně sténá,
Nevolníci smutně v řadách stojí,
tisíce vlaštovek vypadlých z hnízda, 
a není balzám, který rány hojí.

Jaroslava Skleničková ve svém životě potkala různé lidi. Na některé vzpomíná s vděkem, jiné by raději nepotkala vůbec. Přes to všechno, co ji v životě potkalo si zachovala nadhled. Svůj příběh vypráví bez zbytečné hořkosti, bez přehnaného obviňování a sebelitování, i když by na to všechno měla nárok. Z pohledu toho, co vše zažila, je to velmi silná žena.

Příběh svého života vypráví věcně. Koncentrační tábor a život v něm, popisuje jednoduše, dokáže si vzpomenout i na poztivnější momenty, kerých nebylo mnoho. Získáme ucelený pohled na historii Lidic z phledu přímého účastníka všech hrůz. Možná bylo dobře, že se ženy celou pravdu o osudu vesnice, mužů a dětí dozvěděly až po válce. Možná díky tomu měly chuť žít a přežít.

Kniha ale nekončí s koncem války. Zjišťujeme jaké to bylo vrátit se opět do života. Vrátit se mezi své známé a roduni, začít pracovat, založit si rodinu. Zjistíme jaké peripetie to vše s sebou neslo a jak se lidé po válce chovali.

Je dobře, že takovéto knihy vznkají a připomínají nám, čeho všeho jsou lidé schopni, pokud se dostanou k moci.
Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Oldřich z Chlumu román a skutečnost

Volba - klíčový okamžik

Jak si žiju - narozeniny