Dobrý proti severáku - recenze

napsal:  Daniel Glattaue

přeložila: Iva Kratochvílová

nakladatelství:  Host

počet stran: 448

Jde o dvě knihy v jedné. Každá sedmá vlna je vlastně pokračování Dobrý proti severáku. Zaujala mě samotná anotace knihy. Díky náhodnému emailu si začnou dopisovat dva zcela neznámí lidé - muž a žena. Díky svým zprávám si najednou připadají blízcí a ani jeden nechce o svého digitálního přítele přijít. Právě kvůli své anonymitě si dokáží říct skoro vše a nebojí se být opravdovým, bez jakékoli přetvářky, kterou v každodenním životě používáme. Jak to s nimi dopadne? Setkají se i v reálném světě? 

Daniel Glattauer pochází z Vídně. Je vystudovaný pedagog a historik umění, pracoval však jako novinář. Největším úspěchem jeho tvorby je právě román Dobrý proti severáku, který se stal bestsellerem a byl přeložen do více než pětatřiceti jazyků. Jeho čtenáři si nakonec vynutili pokračování právě knihu Každá sedmá vlna. Ta zaznamenala podobný úspěch. 

Na knihu jsem se moc těšila. I já jsem kdysi měla podobného přítele přes internet, psali jsme si poměrně dlouho a moc jsem se na jeho zprávy těšila. Vše skončilo naším osobním setkáním. Ne, nebyl ošklivý, ani hloupý, dokonce se mi dost líbil, ale něčím malicherným mě tenkrát naštval a já už se moc neozývala, až to skončilo. Teď si říkám, že to byla velká škoda. Proto jsem se do knihy pustila a chtěla vědět jak to s našimi hrdiny dopadne. Obálka knihy mě moc nenadchla, zato obsah jsem doslova zhltla. 

"Milí pane Leike, už je mi to vážně hrozně trapné, trpím bohužel chronickou poruchou „e“i, nebo spíš poruchou „e před i“. Když píšu rychle a mám následovat „i“, vklouzne mi před něj vždy „e“. Je to tím, že špičky mých prostředníčků proti sobě na klávesnici bojují. Levá chce být vždy rychlejší než pravá. Jsem totiž původně levák, kterého ve škole přecvičili na pravorukost. Levička mi to dodnes neodpustila. Pokaždé tam špičkou prostředníčku nastrčí éčko, než pravá stihne napsat íčko. Promiňte mi to obtěžování, už k tomu (doufám) nedojde. Hezký večer přeje E. Rothnerová."

Emma chtěla v podstatě jen odhlásit předplatné časopisu, naštěstí se překlikla a v adrese pozměnila jedno písmenko a tak email došel soukromé osobě. Leo zprvu nebyl vůbec nadšený z nechtěné pošty, která přistála v jeho emailu. Přesto ho Emmi něčím zaujala a on měl potřebu jí odepsat. Světe div se, Emmi odepsala a tak to šlo pořád dál a dál. Psali si jen o velmi obecných věcech. Zpočátku si nesvěřovali skoro nic o svém reálném životě, přesto si měli pořád o čem psát. Najednou zjistili, že jsou na vzájemné korespondenci doslova závislí. Netrpělivě čekají na další pípnutí počítače oznamující došlou zprávu.

Kniha byla napsána velmi vtipně a přitom vyjadřovala hluboké emoce. Zobrazovala nám, jak osamělí se můžeme cítit i když jsme obklopeni našimi blízkými. ne každému se dokážeme svěřit s našimi pocity, s naší skutečnou vnitřní představou sama sebe. Takový neznámý zpovědník by se možná hodil každému z nás. V případě našich dvou hrdinů zpočátku jemné škádlení přerostlo v něco daleko víc. Moc mě mrzelo, jak skončil první díl. Vůbec se nedivím, že čtenáři přinutili autora dopsat pokračování. Všichni chceme vědět jaký by to mohlo mít konec, co vše by se mohlo stát. 

Z postav se mi víc líbil Leo. Byl rozumnější z těch dvou, měl jasné názory, a jeho emaily byli plné vtipu a citu. Nikdy nebyl protivný, nebo žárlivý.  Emmi naproti němu byla trochu ztřeštěná, kolikrát dřív psala než myslela. Snažila se předstírat, jak je sebevědomá, jak si ve všem věří a přitom občas jednala spíš jako malá holka. přesto mi byla sympatická svým smyslem pro humor a rozhodně nebyla hloupá. 

Kniha pro mě byla velkým osvěžením. Žádné komplikované moudra, a přesto si každý našel to své. Komunikace byla chytrá a vtipná.